Spolecnost

Archive: Jak Mnichovská dohoda změnila mezinárodní právo

Neblahá zkušenost s Mnichovskou dohodou, od jejíhož uzavření dnes uplyne 75 let, napomohla poválečnému rozvoji mezinárodního práva. Jaké důsledky měla pro tehdejší systém mezinárodní bezpečnosti a existuje v současnosti riziko jejího opakování?

V souvislosti s tímto výročím u nás začíná probíhat dlouho chybějící diskuse o příčinách a důsledcích Mnichovské dohody. Stále více autorů problematizuje zažitou tezi o „mnichovské zradě“ (např. příspěvek Jana Urbana) a nabízí nové perspektivy a přístupy k interpretaci tohoto zásadního momentu naší novodobé historie. Není však již téměř známo, že Mnichovská dohoda je v zahraniční literatuře také označována za zásadní zlom v kontextu mezinárodněprávní doktríny mírové změny (peaceful change). Mírová změna je přitom natolik významná pro moderní chápání mezinárodního práva, že by tento rozměr Mnichovské dohody neměl zůstat bez povšimnutí.

Změna beze zbraní

Mírová změna je široký koncept zahrnující jakýkoliv proces změny mezinárodních norem či struktur mezinárodního systému bez použití síly. Ačkoli samotný vznik termínu mírové změny je spojen až s meziválečným obdobím, kořeny tohoto přístupu je možno nacházet daleko dříve, kdy si lidé začali klást otázku, jak je možné přinést potřebnou změnu mezinárodního uspořádání a zároveň se vyhnout válce.

Typickým projevem tohoto nového myšlení byly Haagské konvence z let 1899 a 1907, které mj. uvádí výčet nástrojů pokojného řešení sporů mezi státy. Jsou sem zařazeny dobré služby, mediace, mezinárodní vyšetřovací komise a mezinárodní arbitráž s důrazem na nově ustavený Stálý rozhodčí soud. První světová válka nicméně vedla ke ztrátě iluzí o dostatečnosti a skutečné efektivitě těchto nástrojů.

Snahy o rozpracování konceptu mírové změny a jeho praktické mezinárodněprávní zakotvení proto v poválečném období nabraly na síle. S tím souviselo založení Společnosti národů a Stálého soudu mezinárodní spravedlnosti. Významnou iniciativou byl také Briand-Kellogův pakt z roku 1928, kterým se signatáři (mezi nimi i Německo a Československo) zavázali nepoužívat sílu jako prostředek řešení mezistátních sporů. Samotným základem nového chápání mírové změny se však stala možnost revize stávajících mezinárodních smluv. Článek 19 Paktu o Společnosti národů z roku 1919 přímo stanoví: „Shromáždění může čas od času vyzvati členy Společnosti, aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“

Je přitom nesporné, že vítězové první světové války vnímali nové mezinárodní institucionální poměry především jako prostředek k zachování Versailleského systému a neprojevovali žádnou ochotu k diskusi o jeho reformě. Spolu s absencí jakýchkoli mechanismů k vymáhání zakotvených principů to vedlo k praktické nepoužitelnosti článku 19. Snahy o revizi smluv se však realizovaly i mimo rámec tohoto ustanovení.

Mír jako příprava na válku

Mnichovská konference byla v mnohém typickým příkladem mechanismu, který měl vést k pokojné změně stavu, považovaného za nadále neudržitelný. Dohoda uzavřená v noci z 29. na 30. září 1938 mezi představiteli Německa, Itálie, Velké Británie a Francie však ve svých důsledcích jasně ukázala, jaká rizika s sebou neslo vnímání mírové změny jako všeléku, který může pomoci předejít válce a zajistit mezinárodní bezpečnost. Zatímco Neville Chamberlain a Édouard Daladier byli přesvědčeni, že změnou statu quo ve vztahu k hranicím Československa se vyhýbají válce s Německem, ve skutečnosti tímto krokem narušili existující bezpečností rovnováhu na mezinárodním poli ve prospěch agresorského státu, aniž by získali jakékoli srovnatelné protiváhy ve svůj vlastní prospěch.

Je však na místě dodat, že Mnichovskou dohodu nelze vykládat jako důsledek autentické snahy o mírovou změnu. Ve skutečnosti k ní totiž vedla politika appeasementu západních mocností, které byly ochotny zaplatit za mír jakoukoli cenu. Mírová změna, má-li vést k míru udržitelnému, musí být nadána určitou základní legitimitou, uznanou mezinárodním společenstvím jako takovým. Dohoda z 30. září takovému požadavku nemohla dostát, ba naopak, její samotná existence předznamenala druhou světovou válku.

Poučení pro příště

Poválečný rozvoj mezinárodního práva mnichovské fiasko zjevně reflektoval. Další osud konceptu mírové změny byl navázán na pokračující globální i regionální integraci států. Mezinárodní systém se proto v posledních desetiletích stává stále komplexnějším, když do něj kromě svrchovaných států stále častěji vstupují mezinárodní i nevládní organizace či zástupci občanské společnosti. Všichni tito aktéři se v současnosti nějakým způsobem zapojují do procesu mírové změny v nejobecnějším slova smyslu. Významně se rozšířil soubor nástrojů k řešení sporů a navíc jsou stále získávány další a další zkušenosti s jejich použitím.

V této souvislosti Charta OSN uvádí, že „Valné shromáždění [může] doporučovat opatření pro pokojnou úpravu každé situace jakéhokoli původu, má-li za to, že by mohla poškodit obecné blaho nebo přátelské vztahy mezi národy…“ Toto ustanovení je tedy pojato daleko šířeji, než kritizovaný článek 19 paktu o Společnosti národů, a především rozšiřuje okruh nástrojů, které může Valné shromáždění doporučit. Samozřejmě nelze v této souvislosti opomenout kompetence Rady bezpečnosti, jakožto vrcholného orgánu výhradně oprávněného přijímat jakákoli – a tím jsou na prvním místě myšlena pokojná – opatření v situacích ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Pakliže osud Mnichovské dohody napomohl tomuto poválečnému rozvoji mezinárodněprávního řádu, lze to považovat za její významný přínos. Přestože je v českém diskursu bezezbytku označována za katastrofu, právě její donebevolající nespravedlnost byla důvodem pozdějšího spojeneckého prohlášení její neplatnosti (resp. nicotnosti). Teprve na základě těchto prohlášení mohly Francie a Británie začít podporovat obnovu Československa v původních hranicích. Mnichovskou dohodu nakonec za neplatnou v roce 1946 označil i poválečný Norimberský tribunál. Důvodem byl fakt, že Německo samo nikdy nemělo v úmyslu dohodu dodržet.

Lze proto konstatovat, že nezbytnou součástí každého vážně myšleného pokusu o mírovou změnu je existence politické vůle dohodnout se. Je přitom zřejmé, že ani sebelepší institucionální rámec nedokáže absenci tohoto prvku nikdy nahradit. Mnichovská dohoda jako arbitrární rozhodování „o nás bez nás“ by každopádně v dnešním mezinárodním kontextu byla jen těžko myslitelná. To samozřejmě neznamená, že jsou jednou provždy vyloučeny zásahy do existujícího statu quo, se kterými dotčený stát zásadně nesouhlasí. Řešení takových situací se však ve vzrůstající míře omezuje na použití legitimních nástrojů, zakotvených v základních dokumentech OSN či regionálních organizací.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *