Politika

Archive: Prezident versus koalice. Liší se Zeman od německého prezidenta?

foto: Hrad.cz

Jednání o koalici vrcholí. Miloš Zeman se ale netají ambicí ovlivňovat personální složení nového kabinetu. Jakým způsobem vstupovali do sestavování nových koalic po volbách prezidenti sousedních zemí?

Související články

Právě dnes stvrdí ČSSD, ANO a KDU-ČSL podpisem koaliční dohody program budoucí vlády i rozdělení resortů. Součástí dohody je i personální obsazení jednotlivých ministerstev. K tomu, aby trojkoalice nahradila Rusnokův kabinet, tak chybí pouze souhlas hlavy státu. O tom, jak se k věci postaví Miloš Zeman, přitom česká veřejnost spekuluje již několik týdnů. Nejasná zůstává situace i po páteční cestě Bohuslava Sobotky do Lán.

Za jádro debaty lze označit otázku, za jakých podmínek a zda vůbec prezident smí promlouvat do personálního složení vlády. Ta je přitom dle ústavy závislá na parlamentu. Zatímco v Česku není jasno ani několik hodin před podpisem koaliční smlouvy, prezidenti Německa a Rakouska posvětili vlády vzešlé z podzimních voleb ještě před koncem roku 2013.

Německá a rakouská zdrženlivost

Předchůdci německého prezidenta Joachima Gaucka dosud při jmenování kancléře plnili pouze roli nejvyššího státního notáře. Hlava státu formálně jmenuje předsedu vlády až poté, kdy navrženého kandidáta odsouhlasí dolní komora parlamentu. Rakouskému prezidentovi vymezili tvůrci ústavy větší prostor. Při výběru kancléře není základním zákonem omezen. Prezidenti však vždy jmenovali pouze takové kandidáty, kteří si předjednali podporu parlamentu. Rakouská ústava dokonce prezidentovi zaručuje právo kdykoli bez kontrasignace odvolat celou vládu. Heinz Fischer ani žádný z jeho předchůdců ale k takovému kroku nikdy nesáhli.

Na návrh kancléře jmenují prezidenti obou sousedních zemí i spolkové ministry. V obou případech přitom předchůdci stávajících prezidentů – vždy ze závažných důvodů – do personálního složení vlády již promluvili. První dva němečtí prezidenti odmítli v padesátých a šedesátých letech jmenovat osoby úzce spjaté s nacistickým režimem.

V poválečném Rakousku obdobný střet nastal celkem třikrát. První prezident odmítl jmenovat jednoho nominanta kvůli podezření z korupce. Fischerův předchůdce Thomas Klestil zabránil v roce 2000 v nástupu do funkce dvěma spolustraníkům kontroverzního Jörga Haidera. První z kandidátů u hlavy státu narazil právě kvůli silně extremistickým názorům, druhý čelil trestnímu stíhání.

Ministrem v sedmadvaceti

Zářijové volby do německého parlamentu skončily na první pohled patovou situací. Německá média proto otevřela debatu o možném postupu prezidenta v bezprecedentním případě, kdy by se parlamentním stranám nepodařilo sestavit většinovou vládu. Joachim Gauck se ale stáhl do ústraní. Do procesu tvorby nového kabinetu vstoupil až tím, že jej slavnostně jmenoval. Nová vláda přitom přinesla i některá překvapení – především v podobě nominace bývalé ministryně práce a sociálních věcí (a matky sedmi dětí) do čela ministerstva obrany. Ani během uvedení třetí velké koalice v SRN do funkce nicméně Gauck nezpochybnil autoritu žádného z ministrů.

Heinz Fischer vystupoval aktivněji než jeho berlínský protějšek. Po volbách upřednostnil pokračování pro Rakousko tradiční velké koalice (tedy zároveň vlády bez účasti populistických stran), do vyjednávání ale nezasahoval. Z vlastní iniciativy se před jmenováním do funkce sešel jednotlivě se všemi ministerskými kandidáty. Při jmenování vlády prezident (a profesor politologie v jedné osobě) pouze uvedl, že by byl připraven jednoznačně nevhodného kandidáta odmítnout. Do personálních otázek nicméně nepromluvil a schválil i nominaci teprve sedmadvacetiletého Sebastiana Kurze na post ministra zahraničí.

Neodbornost a antipatie

Systém jmenování vlády ČR, Německu a Rakousku vykazuje drobné odlišnosti. Dosavadní prezidenti německy mluvících zemí se ale při jmenování řídili shodnými zásadami. Do složení vládního kabinetu promlouvali pouze ve výjimečných případech. S výjimkou zásahu rakouského prezidenta Klestila v období vzestupu haiderovců nás dnes od takových precedentů dělí více než půl století.

Žádný z německých či rakouských prezidentů si netroufl odmítnout ministerského nominanta navrženého kancléřem pro nedostatečnou kvalifikaci, tak jako o tom hovoří prezident Zeman v souvislosti s Martinem Stropnickým a resortem obrany.

Pozornost české veřejnosti se navíc soustřeďuje i na otázku zcela specifickou – antipatie prezidenta vůči jednotlivým nominantům. V této souvislosti nejčastěji zaznívají jména Lubomíra Zaorálka a Zemanova protikandidáta z prezidentské volby Jiřího Dienstbiera. Nelze také vyloučit, že ze stejného důvodu nebyl na ministerstvo práce a sociálních věcí nominován Vladimír Špidla, který tento resort vedl již před dvanácti lety. Takový zásah prezidenta do odpovědnosti designovaného premiéra vybrat ministry své vlády by v Německu a Rakousku nenašel srovnání.

V červnu 2013 údajně ponechal prezident Zeman Jiřímu Rusnokovi při výběru ministrů do vlády volnou ruku. O půl roku později ale Bohuslav Sobotka na cestě do premiérského křesla na rozdíl od Jiřího Rusnoka, Angely Merkelové nebo rakouského kancléře Wernera Faymanna čelí prezidentovi, který se zdá být odhodlán do personálního složení vlády promluvit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *