Spolecnost

Ať Praha zůstane výstřední, říká americká akademička

Tučňáci na pražské Kampěfoto: Daniele Pesaresi

Češi v době totality hrdinsky bojovali za zachování vlastní kultury, říká americká doktorka literatury Jessica L. H. Wilson, která vyučuje na Univerzitě Karlově. S jejím rodným Texasem má prý ale Česko leccos společného.

Související články

Zabýváte se teologií, filosofií a literaturou. Můžete charakterizovat českou kulturu? A vnímají ji Američané vůbec?

Většina studentů musí číst Kafkovu Proměnu na vysoké škole a to je tak všechno, co Američané o české kultuře vědí. Nicméně v Texasu bydlí mnoho českých imigrantů a jejich potomků, městečko West je celé české a zachovává si kulturu své domoviny. Čeští imigranti pořádají každoročně český festival, prodávají česká jídla z místní české pekárny, lidé tam nakupují české maso a klobásy. Každý v Texasu West zná a účastní se tamějšího festivalu. Když cestuji s mou rodinou přes West, vždy zastavíme a nakoupíme pečivo, klobásy a „kolache“. Tedy většina znalosti o České republice, které Američané mají, pochází z jídla. Jídlo je jedna z věcí, která je lehce přenositelná i do jiných zemí.

Praha je plná kostelů a sakrálních staveb. Zároveň jsou Češi jeden z nejateističtějších národů na světě. Pozorovala jste velké rozdíly mezi Čechy a Američany v otázce náboženství?

Přednáším kurs na Filozofické fakultě UK zabývající se náboženstvím a americkou literaturou, a když jsem se ptala studentů, proč si zapsali tento předmět, jeden z nich řekl, že chtěl poznat věci z pohledu nepřítele. Když jsem se jich ptala, co si myslí o náboženství v USA, vyjádřili názory o mdlosti a vyprázdněnosti amerického přístupu k náboženství.

Přirovnávali americké pojetí víry ke kultuře fast food stravování. Náboženství prý chybí jakákoli spojitost s ortodoxní vírou a místo toho je americké pojetí pokrytectvím. Je to něco, co je hojně zneužíváno v kultuře a v podstatě to nemá žádný hlubší význam, což je smutná pravda. Samozřejmě i přesto jsou v Americe pravověrní věřící, jen nejsou vidět v médiích. Jsou to spíše malé církve a kongregace, ve kterých křesťané prožívají každodenně svou víru a ke kterým se tolik těším zpátky.

Proč si myslíte, že jsou Češi vlažní ve vztahu k Bohu?

Češi nejsou ochotní přijmout Boha. Jižanská spisovatelka Flannery O’Connor řekla, že když lidé slyší slovo Kristus, je to pro ně stejně nepříjemné jako mluvit na veřejnosti o sexu. A to, si myslím, je velmi trefné pro Čechy, když přijde řeč na náboženství. Kostely jsou prázdné, zamčené po celý týden kromě neděle a mše nemají vysokou návštěvnost. Jsou zde malá až možná undergroundová evangelická hnutí, ale zdají se mi bezvýznamná.

Myslím, že nechuť Čechů k náboženství se odvíjí od historie, zdá se mi, že se lidé vymezují vůči středoevropskému přimknutí se ke katolicismu a možná se ztotožňují s komunistickým portrétem náboženství. Jeví se jim autoritářské a oni si tolik chtějí zachovat osobní identitu a svobodu.

Přesto nevím, proč zrovna Češi jsou v tomto ohledu tak odlišní, když se podíváme na bašty náboženství okolo, jako je Polsko nebo Rusko. Možná je to tím, že domácí husitské snahy o reformaci byly násilně potlačeny a víra byla posléze diktována shora, zatímco v okolních zemích vycházela přímo z lidu. To se může doplňovat s touhou po osobní identitě a svobodě, ale nejsem na tuto problematiku expertka.

Co vás přivedlo do Prahy? Proč jste si vybrala právě ji?

Byla jsem zde v roce 2001 ještě jako univerzitní studentka a uvědomila jsem si, že je to jedno z nejhezčích měst, kde jsem v životě byla. Měla jsem také hodně načteno a nastudováno o totalitarismu a situaci ve střední Evropě po druhé světové válce a velice mě to zajímalo. Chtěla jsem přijet do společnosti, která zakusila násilné působení cizí moci na svou kulturu. Myslím, že je něco hrdinského v českém národě, který se snažil bouřit proti tomuto vlivu a zároveň si zachovával vlastní identitu. Prostě jste se nevzdali bez boje v dobách vpádu cizích kulturních prvků. Oproti ostatním kulturám, které byly vystaveny fašistickým nebo komunistickým režimům, si Češi zachovali o mnoho více vlastního charakteru.

Jste původem z Austinu v Texasu. Jaké podobnosti vidíte mezi Austinem a Prahou?

Praha je zdánlivě velké město, ale má maloměstskou atmosférou a její obyvatelé se hodně snaží tento pocit zachovat. Austin je v tomto ohledu velmi podobný, pečuje o svůj duch malého města. Ačkoli většina obyvatel dojíždí za prací z předměstí, máme stejnou maloměstskou atmosféru, jakou má i Praha.

Také zaměření na hudbu a film je pro obě města typické. Češi rádi podporují místní věci a oceňují nezávislý film, divadlo a malá kina. Nebo též farmářské trhy, které jsou velmi populární v Austinu a zdají se mi oblíbené i zde.

Austin má motto: „Udržujte Austin výstřední.“ Řekla bych, že Praha má takové tajné motto také: „Udržujte Prahu výstřední.“ V Praze je toho tolik, co obsahuje výstřednost a podivnost. Se svým manželem vytváříme online album, kam dáváme obrázky podivností, na které náhodou narazíme. Jdeme po chodníku a najednou na nás trčí ruka krejčovské figuríny ze země. Nebo se procházíme centrem a nedaleko Karlova náměstí na nás seshora shlížejí zavěšené sochy s deštníky.

A jaké rozdíly vás udivují?

Není možné poznat Prahu za pár dní. Je zde více vrstev než v Austinu. Byla jsem v Austinu čtyři roky a nenašla jsem tolik vrstev jako zde za čtyři měsíce. A lidé jsou tu jiní. Na americkém Jihu je zcela normální skončit v dlouhé konverzaci s totálně cizím člověkem o vaší rodině, dětech nebo čemkoli i při tak triviálních záležitostech, jako je nakupování. Tady je pro nás těžší udělat si nové přátele mimo univerzitu, kde působím.

Zaslechla jsem, že Češi jsou chladní, ale nemyslím si, že jsou chladní, možná se jenom se stydí za svou angličtinu, když se mnou mluví. Často bereme naší malou dceru do parku a občas se bavíme s ostatními rodiči a omlouváme se jim, když se naše dcerka honí za ostatními dětmi. A oni jsou mimořádně milí, jen ne extrovertní. Češi beze slov pomohou s kočárkem do schodů nebo bez ptaní poradí, kam jít, když vidí, že zápasíme s mapou. Tohle v Americe normální není, mluvit otevřeně ano, ale když přímo nepožádám o pomoc, málokdy mi někdo nabídne pomoc sám. Přišlo by jim to dotěrné.

Můžete porovnat vaši návštěvu z roku 2001 a váš nynější pobyt? Jak vnímáte propojení tradice a modernity města?

Je zde rozhodně více vměšování vnější kultury než v roce 2001. Tenkrát zde například nebylo tolik fast foodů. Celkově se mi zdá, že Amerika vyvíjí na Evropu kulturní nátlak. Žije zde rozhodně více cizinců, než v roce 2001. Slyším na ulicích více angličtiny.

Co shledávám naprosto rozdílným s Amerikou, jsou graffiti na zdech. Když jsou v americkém městě zdi pokryty graffiti, nacházíte se ve čtvrti, která je méně bohatá, má vyšší kriminalitu a pravděpodobně byste tam jako cizinec vůbec neměli být. Když nejste odtamtud, nepatříte tam a všichni tomu rozumí. Zatímco v Praze máte graffiti v nejkrásnějších čtvrtích na starobylých budovách. Dozvěděla jsem se, že před rokem 1989 sloužila graffiti jako hlas lidu v jinak utiskované společnosti. Vyfotila jsem si některá působivá díla, které se mi zdála, že mluví za lidi. Ale máte zde i hodně nápisů typu „I love Sherlock Holmes“. Nevidím je jako vyjádření svobody projevu, ale spíše jako přenesení statusu z Facebooku na opravdovou zeď. Je to hloupé a pranic to neobohacuje kulturní život, jako třeba graffiti v Berlíně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *