Politika

Back: Babiš a ti druzí: středoevropská média se sbližují s politikou

foto ano2011

Měli bychom se kvůli akvizicím Andreje Babiše na mediálním trhu obávat o svobodu tisku, nebo alespoň o zdraví zdejšího mediálního prostoru? Může nejnovější akvizice pomoci Babišovi a jeho politické straně ANO 2011 v cestě do parlamentu?

Související články

Andrej Babiš je opravdový Středoevropan – narodil se na Slovensku, občanství má ale české a často mluví „českoslovenštinou“. Před pár dny si navíc koupil vydavatelství Mafra. Přesun médií do rukou podnikatelů s politickými zájmy je totiž pro střední Evropu také typický.

V západní Evropě a v Americe je poměrně běžné, že významné tiskoviny nebo televizní stanice patří do velkých mediálních skupin, které nabývají silný politický vliv. Poněkud problematické se ale může jevit, pokud má médium tzv. externího vlastníka, tedy když se hlavní obor podnikání majitele nachází mimo mediální trh.

V takovém případě se mohou objevit pochyby, zda akvizice média není jenom cestou k zajištění politického vlivu a zda nepovede k ohrožení novinářské svobody a redakční autonomie. To se může projevovat jednak přímým tlakem na práci novinářů, ale také autocenzurou.

„Avšak přímé spojení s politikou přes osobu majitele, což je v západním světě mnohem méně častý jev, toto riziko výrazně znásobuje,“ říká Václav Štětka, který se mediálnímu vlastnictví ve střední a východní Evropě věnuje na Oxfordské univerzitě. „Pokud do nejčtenějších tzv. seriózních médií investuje rok před volbami lídr nového politického hnutí, je to důvod k reálným obavám o editoriální nezávislost dotyčných titulů.“

Mediálním magnátem snadno a rychle

Mediální trh ve střední Evropě prochází v posledních letech velkými změnami. V důsledku ekonomické krize a poklesu čtenosti tištěných médií odsud odcházejí západní investoři a jejich místa zabírají místní podnikatelé, kteří média často používají k posílení svého politického vlivu. „Nejvíce příkladů takového propojení najdeme na Balkáně, případně v Pobaltí (s výjimkou Estonska), kde média často slouží svým majitelům k bezskrupulóznímu prosazování politických a obchodních zájmů,“ říká Václav Štětka.

Problematická je situace také v Maďarsku. Mezi tamějšími vlastníky médií vyniká především průmyslník a podporovatel Orbánovy vlády Gábor Széles. Ten je majitelem kabelové stanice Echo TV a deníku Magyar Hírlap, který se pod Szélesovou taktovkou změnil z liberálního listu v konzervativní a sympatizuje se současnou vládou a krajní pravicí. Vlastníky médií najdeme mezi mocnými podnikateli i na Slovensku. Skupina J&T; například vlastní televizi JOJ a spekuluje se o tom, že nepřímo kontroluje také deník Pravda.

Právě Slovensko zažilo ukázkový příklad využití mediálního vlivu ke vstupu do politiky. Je zajímavé, že tento příběh je také spojen s politickou stranou ANO – tehdy to byla zkratka pro Alianci nového občana. Jejím zakladatelem byl Pavol Rusko, majitel televize Markíza. V roce 2002 se svou stranou uspěl ve volbách a později se stal dokonce ministrem hospodářství. „Určitě to bylo právě Ruskovo vlastnictví celoplošné televize, které budovalo i jeho politickou značku,“ říká slovenský vysokoškolský pedagog a mediální odborník Branislav Ondrášik. Zpravodajské vysílání Ruskovy televize bylo prokazatelně vychýleno ve prospěch ANO.

Zbytečné obavy?

„Většina politicky relevantního českého tisku i online médií je dnes v rukou několika domácích byznysmenů (Babiš, Bakala, Soukup, Savov) s přímými či nepřímými vazbami na politickou sféru,“ uvádí Václav Štětka. Tato situace podle něj není optimální a „přibližuje českou mediální scénu poměrům běžným spíše na východ než na západ od našich hranic.“

Podle mezinárodních žebříčků svobody tisku je v současnosti Česko premiantem mezi postkomunistickými zeměmi. Americká organizace Freedom House má úroveň svobody tisku u nás dokonce za vyšší, než v Rakousku, Francii nebo Velké Británii. Například Itálie je i kvůli vlivu politika a mediálního magnáta Silvia Berlusconiho na chvostu žebříčku, tamější média jsou na rozdíl od většiny Evropy hodnocena pouze jako „částečně svobodná“. Optimisticky vypadá situace českých médií i podle organizace Reportéři bez hranic, která Česko řadí na šestnáctou příčku ve světě.

„Alespoň v bezprostředním výhledu by se na tom kvůli změně vlastníka Mafry nemělo nic měnit,“ myslí si Branislav Ondrášik. Prohlubující se koncentrace mediálního vlastnictví ve střední Evropě je problémem, ale stupeň svobody určuje také legislativní prostředí, úroveň novinářského školství nebo úroveň občanské společnosti. Druhým dechem však Ondrášik připomíná slova slavného amerického novináře A. J. Lieblinga: „Svoboda tisku končí u jeho vlastníků.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *