Politika

Back: Češi jsou v Evropě černými pasažéry

foto: © Evropská unie, 2014

V souvislosti s desetiletým výročím vstupu do EU se v médiích čile bilancuje a z různých úhlů se měří, co nám Unie přináší. Nezapomínáme se ale také ptát, co přinášíme my Unii?

Související články

V posledních týdnech jakoby se roztrhl pytel s články a reportážemi, které se snaží shrnout, co pozitivního nám Unie dává a co si za to na oplátku bere. Zevrubné zhodnocení našeho členství v evropském klubu se samozřejmě bez těchto úvah neobejde. Je zcela na místě ujasnit si, jaké výhody českému státu a jeho občanům Evropská unie poskytuje a co nás členství v ní stojí.

Pro českou diskusi o EU je však emblematické, že dále než k součtu příjmů a výdajů se ve své zahleděnosti do sebe sama nepouští. V uplynulých deseti letech se schvalovala evropská ústava, vyjednávala reformní Lisabonská smlouva a především se kvůli ekonomické krizi kladly základy nové, těsnější hospodářské spolupráce. Proč v rámci bilancovaní také nehodnotíme obrovské změny, kterými Unie prošla, a hlavně to, jaký byl náš příspěvek k nim?

Obávám se, že k vývoji EU jsme nedokázali nijak viditelně přispět. Kdybychom před deseti lety vstup do Unie odmítli, naše země by dnes rozhodně vypadala jinak. Evropská unie by ale i bez nás byla přesně taková, jaká je.

Zdá se, jakoby Česko rezignovalo na snahu zanechat svou stopu v evropském vývoji. České vlády nebyly schopny formulovat naše národní zájmy a česká evropská politika se omezila na (někdy bezhlavou) kritiku nápadů ostatních.

Polský příklad

Náš přístup k EU by přitom neměl být vysmívaným „eurohujerstvím“, které nebere na české národní zájmy ohled. Je ovšem nasnadě, ačkoliv si to mnoho lidí nechce přiznat, že když jsme jednou členy EU, silná a prosperující Unie je i naším zájmem.

Tuto zdánlivě jednoduchou logiku dobře pochopili naši severní sousedé. Polsko není jen zemí, do které proudí miliardy z evropských fondů a která obrovsky profituje ze společné zemědělské politiky. Polsko se v posledních letech stalo zemí, jež se nejen snaží účastnit debat o budoucím směřování EU, ale leckdy v těchto diskusích i udává směr.

Vzpomeňme na projev ministra zahraničí Sikorského v Berlíně v lednu 2013 nebo nedávnou výzvu premiéra Tuska k vytvoření energetické unie. Čím to, že články českých politiků – na rozdíl od těch polských – neotiskují Financial Times?

Díky, Václave

Za svou podvědomou nedůvěru vůči evropskému integračnímu projektu vděčí Češi především Václavu Klausovi, jehož sveřepý přístup dramaticky ovlivnil českou veřejnou debatu i reálnou evropskou politiku pod taktovkou ODS.

Z rekapitulace našich deseti let v EU ční díky tomu několik jasných „vrcholů“ – předsednictví Rady EU zakončené pádem vlády, Klausovo zdržování přijetí Lisabonské smlouvy a odmítnutí fiskálního paktu na čistě ideologických základech. To bylo zlomovým bodem ve vztahu mezi Prahou a Bruselem – tehdy Česko dobrovolně a s hlasitým prásknutím dveří opustilo diskuse o tom, kam by se EU měla v budoucnu ubírat.

Dnešní Klausovy stesky, že český vliv na bruselské dění je „nulový“, jsou vskutku podivuhodné. Na jednu stranu proto, že se s nimi dá do jisté míry souhlasit – naše postavení v EU je velice špatné. Problém ale tkví v tom, že to byl právě Klaus, který Česko nasměroval k soustavnému podřezávání své vlastní větve. Polský příklad ukazuje, že jsme měli na výběr.

Zpátky do Evropy

Členství v Evropské unii je pro Čechy v historii nevídanou možností podílet se na stavbě sjednocené Evropy a pozitivně tento proces ovlivnit. Jak tedy během minulých deseti let Česko přispělo k evropské integraci?

Zdá se, že jsme se tolik škodolibě soustředili na „kauzy“, jako byly úsporné žárovky a pomazánkové máslo, že na přemýšlení o budoucnosti Evropy nám nezbyl čas. Čeští politici dění v Bruselu nerozumí a v médiích se o zásadních evropských problémech, až na výjimky, nediskutuje. Boj s vlastním provincialismem zatím prohráváme.

Vstup Česka do Evropské unie měl být završením našeho „návratu do Evropy“, potvrzením naší příslušnosti k moderní západní civilizaci. Zatím je však spíše potvrzením faktu, že do Evropy nám zbývá ještě dlouhá cesta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *