Spolecnost

Back: Jak by stoletý stařík vypadl z okna a zmizel

V pátek uplynulo sto let od narození Bohumila Hrabala, jenž se stal legendární postavou české literatury už za svého života a jemuž pivnice U Zlatého Tygra vděčí za nejlepší reklamu, jakou si jen hospoda může přát.

Ve vzpomínkách na velikána české literatury se v posledních dnech utápí každý, kdo měl tu čest se s Bohumilem Hrabalem setkat i jinak, než na stránkách jeho knih. Jakékoli kulaté výročí je obvykle ideální příležitostí k pořádání literárních soutěží, tematických večerů a festivalů nebo ke snahám opatřit jubilantovým jménem význačné budovy (nymburské gymnázium, kam Hrabal nepříliš nadšeně krátce docházel, s podobnou snahou neuspělo).

Je přitom dost možné, že by se sám Hrabal v den svých stých narozenin odebral mezi své kočky v Kersku a nevybíravě by vyháněl všechny novináře, jež by mu přišli klást jakékoli otázky. Autorku tohoto článku zajímá jediné: Je Bohumil Hrabal ryze českým fenoménem, který ani skrz ten nejlepší překlad nikdy plně neosloví zahraničního čtenáře, nebo se jedná o spisovatele světového formátu?

Pábitelé ve světě

Už samotné pábení, jež je tak často a obtížně skloňováno v souvislosti s Hrabalovým literárním stylem, je oříškem pro všechny zahraniční čtenáře a literární kritiky, kteří by snad chtěli o tomto druhu vyprávění referovat dál. A nejslavnější český pábitel se nejspíš v nebi směje, jak si učení lidé nad jeho hříčkou lámou hlavy a dávají jí své vlastní ekvivalenty, jako je „Bafeln“ v němčině nebo „palavering“ v angličtině. Ve své recenzi pro The Independenttento styl trefně popsal Julian Duplain, podle nějž Hrabal ve svém toku slov řekne „sedmkrát víc, než je potřeba, ale aniž by vás zahltil do otupělosti.“

Tímto stylem se spisovatel snažil zachytit historky, jež zaslechl kolem sebe a z nichž později vytvořil autentický a silný příběh s nezapomenutelnými hrdiny. Do historie české literatury, ale nakonec i filmu a lidových vyprávění, se tak zapsal například strýc Pepin, který jednoho dne přijel navštívit rodinný pivovar Hrabalových a už nikdy neodjel, vzpomíná na jednu z Hrabalových postav slovenský deník Sme. Číšník Dítě, hlavní protagonista novely „Obsluhoval jsem anglického krále“, zas pro Jamese Wooda, který vyučuje literární kritiku na Harvardově univerzitě, symbolizuje vše, čím jsou Hrabalovi hrdinové tak upřímně komičtí. Tedy zjevným nepoměrem mezi vlastní velikostí (v Dítětově případě daná přímo nevelkým vzrůstem) a megalomanskými cíli, jichž Hrabalovy postavy nejenže často nedosáhnou, ale často se bez mrknutí oka smíří i jen s bezvýznamným zlomkem svých vlastních snů. Komika Hrabalových děl tak často tkví v rozporu mezi „neomezenou touhou a omezeným uspokojením,“ jak píše Wood. „Jeho hrdinové chtějí být vším; stěží si ovšem uvědomují velikost těchto tužeb, a tak se smiřují s málem, aniž by věděli, že to dělají.“

Hrabal si ale pečlivě ukládal do paměti i méně úsměvné okamžiky, které mu drsně připomínaly, v jaké době to vlastně žije. V roce 1989 tak například dopadl Hrabalovi k nohám mladík, který už nevydržel výslechy tajné policie a ze zoufalství vyskočil z okna, vzpomíná Adam Thirlwell z The Guardian.

Márquez od Zlatého Tygra

Hrabalovi malí hrdinové často připomínají jiné slavné postavy, které se nevědomky a legračně zapletou do velkých dějinných událostí. Ať už to byl dobrý voják Švejk, jež se zdánlivou hloupostí a naivitou prochází 1. světovou válkou, nebo třeba americký Forrest Gump a švédský stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (adaptace knihy Jonase Jonassona nyní po vzoru Forresta Gumpa míří do kin). Podle Jamese Wooda by se tak Hrabalovo dílo dalo možná zařadit k ranému magickému realismu, jež se stal populárním díky takovým literárním mistrům jako je Bulgakov, Gabriel García Márquez nebo Haruki Murakami.

A podobně jako jejich literární postavy i ty Hrabalovy se často dočkaly svých úspěšných filmových verzí, jež k Hrabalově dílu náhle upoutaly pozornost širokého okruhu fanoušků doma i v zahraničí. Zásadním průlomem byl v tomto směru Menzelův film Ostře sledované vlaky, který v osudném roce 1968 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Bohumil Hrabal tehdy nicméně nezískal pouze světovou slávu, ale také zákaz dalšího psaní, jež se mu částečně podařilo prolomit až po často připomínaném rozhovoru v komunistickém časopisu Tvorba, v němž se zřejmě i díky snaživosti tehdejších novinářů kladně vyjadřoval k panujícímu socialistickému zřízení.

Hrabal ovšem kritiku, kterou si od svých obdivovatelů vzápětí vysloužil, ovšem nebral příliš vážně a tvrdil, že je sám sobě svým špatným svědomím. To jen potvrzuje jeho autobiografická trilogie, v níž Hrabal nahlíží na svůj život pohledem své manželky, a již si pro svou recenzi vybrala Anke Westphal z Berliner Zeitung. „Člověk ji vidí, jak se usmívá, a cítí její zoufalství, když její milovaný manžel nese Prahou nákupní tašku s celým honorářem za jeho novou knihu a v hospodě pak tašku bez rozmyslu pověsí jen tak na věšák,“ píše Westphal.

Hospodská poetika

Podobné slávy dosáhla i pivnice U Zlatého Tygra, kde na Hrabala nečekali pouze jeho přátelé a odvážní literární fanoušci, ale i nejslavnější osobnosti své doby. V roce 1994 sem například přišli na pivo s Hrabalem hned dva prezidenti: Václav Havel a Bill Clinton. Bohumil Hrabal ve svém díle bezpochyby využíval poetiku, kterou chápali nejen hospodští štamgasti, ale i vnímavé zahraniční publikum, ať už skrz jeho knihy či Menzelovy filmové adaptace, bez nichž si dnes již nedovedeme představit českou kinematografii, jak ve svém článku detailně rozebírá Peter Hames pro The Guardian.

Bohumil Hrabal se narodil v předvečer války, jež otřásla vším, čemu evropská civilizace dosud věřila, přežil nacistickou i komunistickou tyranii a prožil i necelých osm let nové české demokracie. Jeden z největších českých spisovatelů zemřel po pádu z okna v únoru 1997, tedy v době, kdy byly brutální výslechy StB naštěstí již minulostí. „Jeho smrt byla natolik tragikomická, jako by si její scénář napsal sám. V pražské nemocnici Na Bulovce, kde se léčil s bolestmi zad, vypadl v pondělí z okna. Podle lékařů se tak stalo při jedné z Hrabalových oblíbených činností – krmení ptáků – a vylučují možnost sebevraždy či cizího zavinění,“ napsal ve svém vydání z 5. února 1997 rakouský deník Der Standard. Zanechal po sobě úctyhodnou řadu skvělých knih, z nichž často vznikaly nezapomenutelné filmy, a jež dokázaly, že pábení je víc než jen pojmem z učebnice české literatury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *