Spolecnost

Back: Proč (nejen) česká média nerozumí nepokojům vBosně

Nepokoje v Bosně a Hercegovině trvají už třetí týden a jejich další osud je těžké předvídat. Tři odborníci na tuto zemi nabízejí tři různé pohledy na optimální reakci západních zemí. Zvolí evropští a američtí politici a diplomaté tu správnou? A existují vůbec v případě Bosny správné odpovědi?

Zařadit bosenskohercegovinské protesty do nějaké srozumitelné škatulky není vůbec jednoduché. Zatímco události na Ukrajině český tisk s nezbytnou novinářskou zkratkou označil za „demonstrace kvůli pozastavení evropské integrace“ (iHNed.cz) nebo konstatoval, že „Ukrajinci bojují za dohodu s EU“ (Aktuálně.cz), v případě Bosny a Hercegoviny se pouze dozvídáme, že „hlad a frustrace z korupce ženou lidi do ulic“ (iHNed.cz), popřípadě, že „ulice chce vzít peníze politikům“ (Aktuálně.cz).

Zákadní fakta jsou přitom zřejmá. Bosna a Hercegovina zůstává státem vytvořeným na základě mezinárodní intervence, jehož administrativní struktura je natolik přebujelá a nepřehledná, že je také nutně nefunkční. Rozsáhlé garance bezpečnosti každého ze tří „konstitutivních národů“ (Bosňáků, Chorvatů a Srbů) znemožňují standardní kolektivní rozhodování a etnické dělící linie se táhnou všemi aspekty politického života. Tolik očekávaný zrod občanské společnosti opouštějící národnostní kategorie se neuskutečnil. Rozsáhlá korupce a nepotismus zhoršují již tak velice složitou hospodářskou situaci země. V tomto kontextu nejsou nepokoje ničím neočekávatelným, ba spíše je překvapivé, že se neobjevily už dříve. K čemu ale mohou vést?

Zahraniční polemika

Česká média zatím čtenářům nabídla pouze dílčí a spíše opatrné pokusy rozkrýt pozadí a možná vyústění bosenských nepokojů (např. v tomto rozhovoru). V kontrastu s tím se řada evropských a amerických expertů k tématu vyjadřuje v reálném čase a velmi názorově otevřeně. Důsledkem je například nesmírně zajímavá polemika, která se v posledních dnech vede na stránkách anglicky psaného zpravodajského portálu Balkan Insight a která si zaslouží stručné shrnutí.

Jejími hlavními protagonisty jsou Edward P. Joseph, profesor na škole Johna Hopkinse ve Washingtonu D.C. a bývalý zástupce velitele mise OBSE v Bosně, Valery Perry, vedoucí Public International Law and Policy Group v Sarajevu a Florian Bieber, vedoucí Centra jihovýchodoevropských studií na Univerzitě ve Štýrském Hradci. Všichni dotyční jsou odborníci na slovo vzatí, kteří v Bosně dlouhé roky pracovali, znají místní instituce i obyvatele. O to více může překvapit, nakolik odlišné – až rozporné – perspektivy nabízejí.

EU jako iniciátor a dohlížitel

Edward Joseph odstartoval celou debatu komentářempublikovaným bezprostředně po vypuknutí nepokojů. V něm volá po proaktivním přístupu Evropské unie a Spojených států, které mají místo diplomatických frází přijít s řešením skutečných bosenských problémů.

Joseph v této souvislosti navrhuje, aby se Bosně dostalo zvláštního kandidátského statusu Evropské unie. Pracuje zde s pojmem „duální integrace“, jejíž těžiště má spočívat v neoddělitelné a paralelní integraci do evropských struktur a integraci vnitřní. Tento proces by měl vytvořit tlak na domácí představitele všech tří konstitutivních národů, aby konečně začali hledat skutečný konsensus na nejzákladnějších reformách, ústavní počínaje. EU by pak měla hrát roli iniciátora reforem a také přísného dohlížitele.

V hlavní roli občané

O čtyři dny později kontrovala Valery Perry komentářem „Reforma vedená elitami Bosnu nezachrání“, ve kterém varuje před spoléháním na „stříbrnou kulku“, tj. prosazením reforem vnějšími aktéry – Spojenými státy a Evropskou unií, kteří v posledních osmnácti letech měli v plnění tohoto úkolu již mnohokrát selhat. Perry proto naopak poukazuje na „normální občany“ Bosny a Hercegoviny a místní nevládní organizace, kteří by měli být plnohodnotnými autory reformního programu, podobně jako tomu bylo třeba v případě Irska či Islandu.

Valery Perry otevřeně říká, že politické elity – vnitřní i vnější – jsou samotnou příčinou dnešních bosenských protestů a nelze se na ně proto dále spoléhat. Reforma má být zaměřena na občany a formulována uvnitř Bosny a Hercegoviny, nikoliv v zahraničí. S tímto názorem se do značné míry později ztotožnil i Soeren Keil z Cantenburské univerzity.

Bosenci žádají intervenci

Již následující den 12. února publikuje Edward Joseph dupliku nazvanou otevřeně „Pouze intervence zvenčí vyvede Bosnu ze slepé uličky“, v níž přidává argumenty pro svůj dříve prezentovaný názor. S odvoláním na průzkum veřejného mínění z loňského roku uvádí, že pouze 16 procent bosenských respondentů sdílelo názor Valery Perry o nezbytnosti zapojení občanů a že převážná většina preferovala pouze pasivní roli místních nevládních organizací.

Podle Josepha jsou bosenskému obyvatelstvu daleko bližší zkušenosti Srbska a Kosova, než Irska či Islandu. V této souvislosti připomíná přelomovou dohodu mezi Srbskem a Kosovem z roku 2013, která je globálně vítána jako velký krok kupředu, ačkoli se v ní neobjevuje téměř žádný prvek zapojení občanů. Joseph uzavírá, že naplnění potenciálu bosenských občanů si žádá urgentní a zvnějšku prosazovanou iniciativu.

Nyní je čas naslouchat

Ještě tentýž den se do dialogu zapojuje také Florian Bieber se svým příspěvkem, ve kterém se snaží nalézt pomyslný průnik mezi oběma prezentovanými názory a přidat ještě něco navíc. Bieber sice souhlasí s Josephem, že EU má Bosně ušít strategii přístupových rozhovorů na míru, dodává však, že pokud to EU učiní už v tuto chvíli, může tím nechtěně napomoci zkompromitovaným bosenským politickým elitám.

Unie i Spojené státy mají proto podle Biebera s rozhodnutím počkat a zatím důkladně naslouchat tomu, po čem volá bosenská ulice, aby později mohly vyslat jasný signál, že skutečně sdílí názor protestujících. Vnitřní změna politického procesu by tak podle Biebera měla předcházet vnějšímu zapojení.

Volby nic nezmění

Zatím poslední slovo však patří opět Edwardu Josephovi, jehož rétorika se s postupujícími dny přiostřuje. Ve svém pátečním komentáři „Pět důvodů pro urgentní intervenci v Bosně“ odmítá Bieberovo volání po vyčkávání a naslouchání. Bosenské protesty přirovnává k hnutí Occupy a připomíná, že absence konsensu na východiscích krize nemůže sloužit jako záminka k pasivitě.

Tváří v tvář skutečnosti, že protesty jsou (jako ostatně již tolikrát předtím) etnizovány, chápe Joseph vnější intervenci jako nezbytnost (například představitelům Republiky srbské, na jejímž území téměř žádné neprobíhají, slouží demonstrace jako další argument pro rozdělení země). Čekání na volby podle Josephova mínění nemá smysl, neboť jejich výsledek dosud nikdy nepřinesl skutečnou politickou změnu.

Nejhorší rozhodnutí je žádné rozhodnutí

Sečteno a podtrženo, zdá se, že jednoznačné a obecně přijímané řešení bosenské politické, ekonomické a společenské krize neexistuje ani mezi odbornými komentátory. Pakliže obdobně rozporuplné názory panují také mezi politickými představiteli evropských států a USA, což lze z dosavadní zkušenosti jedině předpokládat, máme se ještě na co těšit. Nejhorším možným východiskem však možná ani není žádný z prezentovaných názorů, jako spíše neurčité lavírování mezi nimi a absence konsistentního přístupu západních zemí.

V každém případě už vnější svět nemůže nad Bosnou a Hercegovinou zavírat oči a absenci násilných protestů vydávat za stabilitu, jak tomu často bylo doposud. Maximem možného ze strany Daytonských dohod bylo ukončení nejhroznější války na evropském kontinentu za posledních bezmála sedmdesát let. Politický systém, kterému daly na sklonku roku 1995 vzniknout, však stabilní nikdy nebyl a ze své podstaty ani být nemohl.

Prostřednictvím vyjádření znechucení z domácích politických elit dává dnes ulice jasný signál, že nastal čas rozetnout bosenský gordický uzel dříve, než se události zcela vymknou kontrole. Evropská unie a Spojené státy budou v každém případě nuceny dobře a jednou provždy uvážit, zda je jimi preferovaným řešením vnitřní centralizace a reintegrace, nebo definitivní rozpad státu. To vše při vědomí, že první varianta hrozí vyvolat povstání srbského a chorvatského obyvatelstva, zatímco druhá by kompromitovala veškeré mírotvorné snahy Západu od začátku války a legitimizovala etnické čistky jako prostředek dosažení změny mezinárodního statu quo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *