Spolecnost

Back: Proč není v Polsku odsun Němců předvolební téma

Z Polska byly po druhé světové válce vysídleny miliony Němců, zahynuly statisíce. Otázka odsunu v minulosti komplikovala vztahy s Německem podobně jako v Česku. Dnes už se ale v Polsku díky „německé kartě“ volby nevyhrávají. Jaký je vztah Poláků k otázce vysídlení a dostali se snad v narovnání vztahů s Němci dál, než Češi? Ptali jsme se historika Piotra M. Majewského, zástupce ředitele Muzea druhé světové války v Gdaňsku.

I Poláci mají své „Benešovy dekrety“. Podle německých statistik muselo území dnešního Polska po druhé světové válce opustit více než 8 milionů Němců, především z oblastí, které byly před válkou součástí Německa. Proces vysídlení začal již před koncem konfliktu pod taktovkou Rudé armády. Následně měl, podobně jako v Československu, divokou i organizovanou fázi. Německé federální archivy uvádějí, že během odsunu z Polska přišlo o život zhruba čtyři sta tisíc Němců.

Polský ministr zahraničí Sikorski nedávno prohlásil: „Věřím, že proces našeho usmíření s Německem je dokončený.“ Je pro Poláky otázka vysídlení Němců definitivně uzavřena, nebo toto téma ve společnosti stále rezonuje, podobně jako v Česku?

Teď to v Polsku není moc aktuální téma, v médiích se vůbec neobjevuje. Tak tomu ale nebylo vždy, ten vývoj je kolísavý. Již v 90. letech veřejné mínění v Polsku chápalo otázku vysídlení Němců jako úplně uzavřenou a tak to bylo až do roku 2002. Tehdy kandidát na spolkového kancléře Edmund Stoiber prohlásil, že nejen ČR, ale také Polsko musí zrušit vysídlovací dekrety. Pak toto téma v Polsku propuklo s velkou intenzitou. Posíleno bylo také tím, že byl v té době publikován překlad knihy Güntera Grasse Im Krebsgang (v češtině Jako rak, pozn. red.). Připletla se do toho také Erika Steinbachová (předsedkyně Svazu vyhnanců, pozn. red.), která otevřeně vyzvala Polsko ke zrušení dekretů a zaplacení odškodnění.

Během let 2002-2004 se ta otázka vyvinula ve vážný politický problém, který komplikoval polsko-německé vztahy i polskou politiku. Politici z různých stran se obviňovali z nedostatečného vlastenectví a tak dále. Mělo to vliv i na parlamentní a prezidentské volby roku 2005, které vyhrálo Právo a spravedlnost (PiS), konzervativní strana, která velmi ostře útočila na Německo kvůli vysídlení.

Poté tato vlna postupně opadla a tato otázka stále víc ustupovala do pozadí. Přišly ještě některé momenty, kdy byla obnovena, ale už ne s takovou razancí.

Snaží se někteří polští politici dnes otázku vysídlení nějak využít, nebo už je to skutečně téma, které Poláky nezajímá?

Myslím, že to Poláky zajímá. Pro Právo a spravedlnost je to docela důležitá otázka. Ale myslím, že je v Polsku obecný konsenzus, že na vysídlenecké nároky se nesmí přistoupit. Ten rozdíl je v tom, jak to různé strany chápou a artikulují. Právo a spravedlnost je v této otázce velmi bojovná. Vystoupila například s požadavkem, aby Spolková republika hradila případná odškodnění přiřknutá vysídleným Němcům evropskými soudy. Občanská platforma (PO) oproti tomu chápe tuto otázku jako vnitřní německou záležitost a nesnaží se kvůli tomu jít s Německem do nějakého konfliktu.

Umíte si představit, že by se v Polsku otázka vysídlení objevila znovu s podobnou intenzitou, jako se tak stalo v Česku v kampani před prezidentskými volbami?

To nevím. Pokud si vzpomínám, poslední okamžik, kdy se tato otázka objevila, byl rok 2010. Tehdy byla v Berlíně konference uspořádaná německým historickým muzeem a vysídleneckým muzeem. Já jsem tam byl jako zástupce Muzea druhé světové války v Gdaňsku, a poté na mě konzervativní Rzeczpospolita útočila, že jsem tam vůbec jezdil. Ale už to nemělo takový ohlas – dříve lidé při takových příležitostech psali do novin, komentovali to politici – a to už se tentokrát nedělo. Takže již na podzim 2010 bylo vysídlení na okraji zájmu polského veřejného mínění.

Ale nedá se vyloučit, že se o něj polská veřejnost zase zajímat začne. To záleží na tom, jak to bude nadále v Polsku prezentováno.

Pokročili tedy Poláci v normalizaci svého vztahu k Němcům dál, než Češi?

V současnosti to tak lze říct. Za vlády Jaroslawa Kaczyńského toto téma bylo pravicovými politiky hodně využíváno. Tvrdili, že od Němců stále hrozí nebezpečí, že budou žádat restituce pozemků atd. Za vlády Donalda Tuska byl tento konflikt vyřešen jiným způsobem a žádné požadavky z německé strany nejsou.

I když i za této vlády se objevily otevřené konflikty s vysídleneckou lobby, s Erikou Steinbachovou. Byl do toho zapleten zplnomocnĕnec předsedy vlády pro styky s Nĕmeckem Władysław Bartoszewski. Když spolková vláda chtěla vyslat Steinbachovou do kuratoria nadace Flucht, Vertreibung, Versöhnung (Nadace Útěk, Vyhnání, Usmíření) připravující muzeum vyhnání v Berlíně, prohlásil, že je to podobné, jako kdyby byl biskup Williamson, který popíral holokaust, vyslán do Jeruzaléma. To bylo v Německu vnímáno jako velmi ostré vyjádření a Steinbachová byla nakonec stažena.

V Česku se o tomto tématu – především díky Miloši Zemanovi – mluví více než v minulosti. Může tato debata přispět k tomu, že se společnost s odsunem lépe vyrovná?

To opravdu nevím. Nepovažoval bych to za moc vážné téma. Je to trochu jako říkal Marx: tragédie se později opakují jako komedie. Myslím, že ze strany Německa České republice žádné nebezpečí nehrozí.

Otevírání tohoto tématu ale stále může komplikovat česko-německé vztahy…

To určitě ano. Konflikty s vysídleneckými kruhy mají vliv na mezistátní vztahy. Na druhou stranu se nemusí jednat rovnou o konflikt s německou vládou, ale jen s vysídleneckou lobby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *