Spolecnost

Česká kultura v Německu není jen Karel Gott a Krteček

V Berlíně je o českou kulturu zájem, říká Christina Frankenberg, zástupkyně ředitelky Českého centra Berlín. Velký ohlas má česká kinematografie, ale také hudba nebo současné umění. A který z českých spisovatelů se momentálně v hlavním městě Německa těší největší popularitě? Odpověď zní Jaroslav Rudiš.

S čím si obvyklé Berlíňané, potažmo Němci, nejčastěji spojují českou kulturní scénu? Existují zde nějaká rozšířená klišé?

Stereotypy o Čechách a vůbec znalost České republiky a české kultury je různá v jednotlivých regionech – platí, že ve východním Německu je vyšší povědomí než v západním. V Berlíně toho lidé o ČR také vědí víc, protože zemi navštívili například jako turisté. Obecně jsou v Německu samozřejmě hodně známí Karel Gott, Krteček a Tři oříšky pro Popelku. U mladších lidí jsou, myslím, většinou známé dětské televizní seriály, které vznikaly v koprodukci České televize a německé televize WDR, jako Návštěvníci nebo Lucie, postrach ulice. Starší lidé si pamatují na filmy z 60. let – staré Formanovy filmy a filmy nové vlny.

Existují i určité negativní stereotypy – ty se už netýkají kultury – například v Sasku si lidé Českou republiku často spojují s krádežemi aut, v Bavorsku s prostitucí nebo s levným nákupem na tržnicích. Myslím si, že například v Severním Porýní-Vestfálsku považují Českou republiku za něco, řečeno přehnaně, až exotického a málokdo z místních do ČR zavítal.

Kteří autoři se před berlínským publikem těší momentálně největší popularitě?

Soudě podle autorských čtení, mám pocit, že hodně oblíbení jsou někteří autoři mladší generace, jako třeba Jaroslav Rudiš – ten si zde, možná také díky své znalosti němčiny a schopnosti komunikovat, získal velké publikum a pořádá mnoho autorských čtení. Úspěšný byl také jeho komiks Alois Nebel, poměrně hodně se o něm psalo v německém tisku. Myslím, že Rudiš tedy momentálně „frčí“ nejvíc.

Zájem je určitě také o Radku Denemarkovou, která tady hodně četla; hlavně z knihy Peníze od Hitlera. S ní vlastně cestovala křížem krážem po celém Německu. Dále je zde populární Jáchym Topol. Ten sice již delší dobu neměl žádný německý překlad, ale myslím, že má také hodně fanoušků.

Když už jsme u té četby, od ledna pořádáte pravidelně čtenářské skupiny (Lesegruppe Literatura), v rámci nichž debatujete o současné české literatuře. Co vás vedlo k jejich vzniku?

Je to čtenářský klub. Funguje tak, že se vždy domluvíme na knížkách, které doma čteme, a poté se se skupinou jednou měsíčně scházíme a diskutujeme o dané knize. V letošním roce vyšly pouze dva překlady české literatury do německého jazyka, a jelikož s autorskými čtení z nepřeložených knih nemáme příliš dobré zkušenosti, hledali jsme cestu, jak udržet povědomí o české literatuře. Chtěli jsme zároveň našemu publiku nabídnout způsob, jak se do programu aktivněji začlenit – nechtěli jsme pouze formu, kdy my něco nabízíme, a publikum sedí a jenom poslouchá.

Je v rámci tohoto projektu patrný nějaký výrazný rozdíl mezi tím, jak českou a s Českem související tvorbu (napadá mě například Kundera nebo Szczygiełův Gottland) Češi a Němci vnímají?

Příliš ne. Existují spíše rozdíly ve vnímání mezi generacemi – mladší lidé některé věci vnímají jinak, než ti starší. U některých českých členů jsem si všimla, že se domnívají, že knihy, které čteme, jsou tak speciální, že jim Němci vlastně nemohou rozumět. Já si ale myslím, že to vůbec není pravda a že v literatuře si každý může najít něco pro sebe, něco jiného. Člověk nemusí v dané zemi žít, nemusí ji znát úplně do detailu – také můžeme číst knihy od japonských či čínských autorů a znát tu zemi není úplně třeba. Samozřejmě Češi vnímají realitu v české literatuře jinak, než Němci, všímají si jiných detailů. Domnívám se ale, že tím, že literatura pojednává o lidech, je stejně obecně platná.

Dalo by se říci, že v Berlíně existuje aktivní česká kulturní komunita?

Opravdová česká komunita v Berlíně neexistuje, protože Češi v zahraničí se nemají ve zvyku uzavírat do komunit – velmi rychle se orientují a splývají s kulturou, která je obklopuje. Nyní žije v Berlíně velká spousta mladých lidí, kteří zde studují, či tu po studiu zůstali, protože se jim zde líbí. Máme tady i umělce, kreativní Čechy, ale mezi sebou neudržují až tak velký kontakt. Spíš se všichni asimilují, mají kolem sebe německé známé nebo jiné cizince a mám pocit, že zde žijí hodně mezinárodním životem.

Centrum také organizuje kurzy češtiny. Sama hovoříte plynně česky. Co podle Vás vede dnešní Němce ke studiu tohoto jazyka? A jedná se spíše o starší generace nebo je naopak čeština populární i mezi mládeží?

Mám pocit, že se většinou jedná o osobní důvody, jako je studium v České republice, často je to láska; mezi staršími lidmi se jedná například o rodinné vazby na ČR. Lidé také rádi cestují a chtějí ovládat určité turistické minimum, chtějí se domluvit v České republice.

V našich jazykových kurzech jsou zastoupeny v podstatě všechny věkové skupiny. Ty úplně nejmladší v našich skupinách nemáme, ale v Berlíně existuje například spolek Mateřídouška / Česká škola bez hranic, který se věnuje výuce češtiny pro děti z česko-německých rodin. V minulosti jsme také pořádali kurzy češtiny pro děti Čechů, které zde vyrůstaly, mluvily česky, ale systematicky se nikdy neučily – česky sice hovořili, ale neovládaly gramatiku a často neuměly číst.

Vaše instituce v Berlíně působí již od roku 1993 a za sebou má tedy řadu úspěšných akcí a projektů. Vy sama v Českém centru pracujete od roku 1995. Které z akcí měly mezi Berlíňany podle Vás největší odezvu?

Dříve, již od 50. let, v Berlíně působilo Československé kulturní a informační středisko. V roce 1993, když se Česká a Slovenská republika rozdělily, rozdělilo se i toto středisko, Slováci, kteří zde dříve pracovali, založili vlastní kulturní institut v Berlíně, a České centrum dostalo dnešní název.

Co se týká posledních let, kdy zde pracuji, musím říci, že zájem publika se proměňuje. V 90. letech byl velký zájem o zakázané filmy z 60. let, pořádána byla řada retrospektiv a byly promítány trezorové filmy. Velký zájem tyto akce budily jak mezi Němci, tak mezi zde žijícími Čechy. Ještě dříve, než jsem v Českém centru začala pracovat, běžela zde například velká retrospektiva Švankmajera, kterou v opravdu přeplněném sále navštívila velká spousta návštěvníků. Pořádali jsme také velmi úspěšnou jazzovou řadu v jednom berlínském jazzovém klubu, která byla také velice dobře přijata. Momentálně je velký zájem o výstavy současného umění a o architektonické projekty. To je také změna – dříve jsme si ani netroufli ukazovat současné umění, protože o něj vůbec nebyl zájem. Ale když nyní máme zahájení výstavy, tak chodí přibližně 90 až 100 lidí a ten zájem je znát. Dobře je přijímána také pravidelná řada dokumentárních filmů DokuMontag (Dokumentární pondělí).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *