Spolecnost

Komunistickou minulost nelze zcela pochopit, tvrdí americká historička

foto: Miroslav Vopata

Některé otázky nemohou být zodpovězeny. Češi však ve vyrovnávání se s minulostí pokročili, myslí si Marci Shore, uznávaná odbornice na dějiny střední Evropy z americké Yaleovy univerzity. V Praze se zúčastnila mezinárodního sympozia Paměť Evropy. Její poslední knihu, která se zabývá postkomunistickým vývojem v Česku a Polsku, jsme přiblížili v tomto článku.

Související články

Myslíte si, že jsme blíže k pochopení komunistické minulosti ve střední Evropě? A budeme ji někdy schopni pochopit úplně?

Proces porozumění minulosti byl často velmi obtížný a neuspořádaný, leč celkově vzato bych řekla, že ano, že jsme po dvaceti pěti letech mnohem blíže pochopení komunismu. A jestli minulost někdy pochopíme úplně? Nemyslím si, že existuje její plné a dokonalé pochopení.

Jan Patočka ve svých Kacířských esejích o filosofii dějin vyjádřil velmi podstatnou věc, když popsal přijímání odpovědnosti jako hledání významu. Význam není něco, co by někde bylo předem připraveno a čekalo na nalezení. Ding-an-sich je hledání samo o sobě. A tento proces hledání pochopení a významu komunistické minulosti a pokládání otázek se mi, pro její porozumění, jeví nejzásadnější. I přesto, že některé otázky nemohou být nikdy jednoznačně odpovězeny. Hegeliánská tradice byla mylná, neexistuje nic jako konec dějin, ve kterém by všechny hranice mezi subjektem a objektem byly strženy, všechny otázky zodpovězeny a byla nalezena dokonalá úplnost.

Počátkem 90. let jste strávila hodně času v Polsku a Československu. Jakým způsobem se změnila společnost od té doby?

Anna Muller, jedna z mých doktorandek ve Státech a nyní profesorka, vyrostla v komunistickém Polsku. Narodila se v polovině 70. let a o generaci jen o pár let mladších lidí, než je ona, říká, že umí myslet o Evropě bez té absurdní směsice komplexů nadřazenosti a podřazenosti. Evropu, podle ní, tato generace vnímá jako něco svého, jako samozřejmý prvek ve svém životě – a já mám stejný dojem.

Když jsem poprvé přišla do postkomunistické Evropy v 90. letech, ta simultánní povýšenost a nejistota ve vztahu k Západu byla hmatatelná – nelibost nebo odpor těch, kteří zůstali, k těm, kteří odešli. Na jednu stranu mnoho lidí, kteří žili v komunismu, cítili, že jim unikla možnost přečíst si stejné knihy, používat stejnou technologii, sdílet stejné myšlenky a znát stejné lidi jako ti na Západě, za což se styděli. Na druhou stranu spousta lidí žijících v komunismu měla pocit, že lidem ze Západu chyběla stejná, hluboká zkušenosti, například se zlem, a jejich úsudky byly často povrchní.

Tento pocit byl zvýrazněn přílivem Západoevropanů, Američanů a emigrantů, kteří nyní přijížděli do bývalých komunistických zemí a začali lidem, co zůstali, radit ve všem od tržní ekonomiky po feminismus. Tento fenomén vracejících se emigrantů a západních návštěvníků, kteří přijeli osvítit ty, jež byli po čtyřicet let drženi ve tmě, byl pochopitelně přijímán se směsicí vděku a nelibosti. Dle mého soudu, toto období napětí i žárlivosti mezi zůstavšími a emigranty ve velké míře vymizelo. Přeshraniční mobilita je dnes chápána a přijímána mnohem více. Vaše generace bere věci typu svoboda pohybu či dostupnost Evropy za samozřejmé. Schengenský prostor a možnost cestovat bez pasu představuje radikální, revoluční změnu.

Dle nedávného průzkumu si pouze čtvrtina Čechů myslí, že se změna režimu v roce 1989 rozhodně vyplatila a 38 procent k tomuto názoru inklinuje. Proč?

Tuhle otázku by měli odpovědět Češi. Já bych v žádném případně nepovažovala fakt, že pouze 25 % populace tvrdí, že se změna režimu vyplatila, jako argument, že komunismus byl „objektivně“ lepší. Nikdy nežijeme v ideálním světě a je přirozené, že problémy, kterým čelíme nyní, se zdají být závažnější než problémy, kterými jsme se zabývali o dvacet pět let dříve. Přítomnost na nás má vždycky určitý vliv.

V jakém smyslu předurčuje komunistická minulost k tomu, aby byly národy střední Evropy vedeny takovými kontroverzními postavami, jako je Viktor Orbán? Existuje spojitost mezi totalitární minulostí a těmito figurami?

Historikové nemohou nikdy rozhodně prokázat kauzalitu, protože není možné jít zpátky do minulosti a udělat kontrolní studii v reálném životě. Vzestup populismu je určitě pozoruhodná záležitost, kde Maďarko slouží jako nejlepší příklad. Toto lze vysvětlit dvěma hlavními liniemi. Nacionalistický populismus je odpověď na nedostatečné vyrovnání se s minulostí, nebo je to reakce na obavy z nejisté budoucnosti. Předpokládám, že současně oba tyto argumenty budou pravdivé, populismus bude způsoben více příčinami ve Freudovském smyslu (Überdeterminierung).

Můj osobní pocit je, že nacionalismus, zejména tohoto druhu, je vždy v určitém smyslu vyhnutí se odpovědnosti, je pokusem nalézt psychickou útěchu skrz přehození viny jinam. Je to snaha definovat komunitu, která je čistá a neposkvrněná hříchem a ve které se člověk může cítit bezpečně. Jenže tragédie lidské existence spočívá v tom, že žádné takové bezpečné místo neexistuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *