Spolecnost

Magistrát ladí Prahu. Bude jako New York nebo Kodaň?

Praha se snaží zlepšit svůj veřejný prostor a experimentuje se zaváděním pěších zón v centru města. Inspirovat se může úspěšnými zahraničními projekty. Vydá se naše hlavní město ve stopách New Yorku, Paříže nebo Kodaně?

Uplynulé dvě soboty nejezdila mezi Klementinem a kavárnou Slavia žádná auta, přesto tu vládl čirý ruch. Odehrála se tu akce Nábřeží žije, která na pět sobot uzavírá Smetanovo nábřeží autům a otevírá ho chodcům, cyklistům a dalším účastníkům provozu. První sobota byla věnována kulinářskému umění, a tak byla silnice dočasně opatřena také kalorickou stupnicí, díky níž mohli chodci odhadovat svou spotřebu energie a tudíž i množství vynikajícího jídla, které si tu během odpoledne mohli dovolit ochutnat.

Nábřeží jako Times Square

Netrvalo dlouho a návštěvníci nábřeží začali srovnávat fungování Prahy se svými zkušenostmi z ostatních měst, například z New Yorku, kde nyní na Times Square už záři neonových reklam nedoplňují světla automobilů. I zdejší pěší zóna vznikala postupně: přes krátkodobé experimenty se město postupně dopracovalo až k úplnému vytlačení aut, místo nichž sem začali směřovat chodci. Ty sem v prvních dnech uzavírky lákali pouliční umělci, později sem lidé začali přicházet sami za příjemným venkovním posezením a zajímavou atmosférou.

Dalším symbolem neotřelé změny veřejného prostoru je newyorský park High Line, který vznikl na zrušené železniční trati, jež bývala dříve hlavní zásobovací tepnou ostrova Manhattan. Dnes už tudy do města neproudí mražení krocani, nýbrž místní obyvatelé, kteří si užívají zcela novou perspektivu vyvýšeného parku vinoucího se mezi newyorskými domy.

Jeho tvůrci našli inspirace na pařížské Promenade Plantée, jež ovšem není jediným místním nápadem, který se městští plánovači snaží uplatnit i jinde. Klíč k úspěchu zde hledají také všichni, kdo by na pražských náplavkách rádi viděli ekvivalent pařížských pláží, které každé léto vznikají na nábřeží Seiny.

Dánská cesta

Nejoblíbenějším příkladem skvělého městského plánování je ovšem Kodaň, která svými pěšími zónami a cyklistickými stezkami uhrane nejednoho návštěvníka. Zde se také poprvé prosadily nápady Jana Gehla, který od šedesátých let mění uvažování o fungování měst po celém světě. Kodaňská radnice již od roku 1962 postupně experimentovala se zaváděním pěší zóny v centru města, které tak minulý rok oslavilo padesát let bez aut. Urbanisté celého světa často usilují o „kodanizaci“ svého okolí, což je spojeno také s budováním cyklistické infrastruktury – podle pravidelných průzkumů kodaňské radnice připadá na jedno auto v Kodani více než pět jízdních kol.

Ovšem ani dánská metropole, která má oproti Praze v plánování veřejného prostoru náskok několika desetiletí, není zcela dokonalá: ostatní účastníci kodaňského provozu si často stěžují na bezohlednost cyklistů, kteří si někdy uzurpují prostor i na úkor chodců. Cyklisté se také často pohybují v nebezpečné blízkosti aut, což se například v Nizozemsku neřeší pouze vyčleněním části silnice pro cyklisty, ale zcela odděleným cyklistickým pruhem. Turisté v Kodani také rychle zjistí, že projekt městských kol, které ve Francii nebo Belgii nabízí krátké přesuny po městě pouze za cenu vratné zálohy, v Kodani neuspěl a stojany s městskými koly zejí prázdnotou.

Revoluci v městském plánování zažilo také švédské Malmö, které se od sedmdesátých let vyrovnávalo s postupným úpadkem zdejšího loďařského průmyslu a strategického přístavu. S přelomem tisíciletí se bývalá průmyslová čtvrť začala proměňovat v mladou a živoucí oblast města, která využívá pouze obnovitelné zdroje energie a snaží se o minimální dopad na životní prostředí. Pobřeží se tu proměnilo v městské pláže, odkud jsou vybudované příjemné vstupy do vody, samozřejmostí jsou rozsáhlé parky, zimní zahrada i veřejná sauna, z níž otužilci skáčou rovnou do moře.

Jak dát městu život

Srovnávání s cizími městy se nevyhnula ani závěrečná debata první nábřežní soboty, která se věnovala umění ve veřejném prostoru. Právě čilý veřejný život a umělecké aktivity lákají turisty k tomu, aby pravidelně jezdili do měst, jako je Berlín, Vídeň nebo Barcelona. Jak je známo, pražští turisté po zhlédnutí hlavních historických památek zpravidla míří jinam a do Prahy se už nevracejí.

To se netýká pouze pražských památek, ale také zaběhnutých kulturních institucí, které jen stěží lákají nové návštěvníky. Výtvarník Krištof Kintera upozornil na rozdíl mezi ospalým Veletržním palácem a pařížským Palais de Tokyo, který je veřejnosti otevřený až do půlnoci a kromě výstav zve návštěvníky do svých zahrad, originálního obchodu, kvalitní restaurace nebo fotobudky. Ač na sobotní program na nábřeží plynule navazovala Pražská muzejní noc, je zřejmé, že muzea a galerie by měly ožít častěji než jednou ročně.

Zdejší situace ovšem není beznadějná – už nyní se probouzejí některé pražské čtvrti, které lákají do ulic nejen místní obyvatele, ale i návštěvníky pátrající po autentické atmosféře, například ve Vršovicích. Krištof Kintera navíc posluchače upozornil, že i Berlín, často vnímaný a zmiňovaný jako evropské centrum alternativního umění, má své nedostatky, se kterými se musí vypořádat (například se snahou developerů odstranit zbývající kus berlínské zdi, známé jako East Side Gallery). Nejezděme tedy do Berlína, vytvořme si malý Berlín v Praze, vyzval přítomné. Zda-li má Praha naději na takovou proměnu, se ukáže také o příštích sobotách, kdy se budou na Smetanově nábřeží představovat pražští umělci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *