Spolecnost

Může být Česko nejlepší zemí východní Evropy?

foto: Ivan Pik

Češi sami sebe tradičně vnímají jako součást západní Evropy. Málokdo je ochoten se vzdát ideálu demokratické první republiky a začít vnímat současné české dění spíš v kontextu komunistické minulosti. Často se tak nevyhneme zklamání, když v mezinárodním srovnání ČR pokulhává za zbytkem Evropy, ač na tom v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi nemusí být zas tak špatně. Mimo jiné o tom pojednává kniha „Tranzitivní ekonomiky: Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie“ od Martina Myanta a Jana Drahokoupila.

Související články

Myant je profesorem na University of the West of Scotland ve Velké Británii a Drahokoupil je vedoucím výzkumných projektů v Mannheim Centre for European Social Research na Mannheimské univerzitě. Autoři ve své knize, jejíž český překlad loni vydalo nakladatelství Academia v edici 21. století, analyzují průběh postkomunistické transformace a rozdílný vývoj, jakým od začátku 90. let prošly země bývalého východního bloku. Všechny postkomunistické státy tehdy prodělaly transformační krizi, která byla ovšem o poznání kratší a mírnější v zemích střední Evropy. Ty k návratu na Západ lákala nejen vlastní historie, ale také Brusel, který si svůj vliv pojistil podpisem asociačních dohod, jež jen potvrdily potřebu reforem.

Většina lidí se dnes zřejmě shodne se závěry autorů, kteří konstatují, že postkomunistická transformace měla probíhat pomaleji a pod větším dohledem. Mezi zastánci reforem tehdy zvítězil proud prosazující šokovou terapii, která měla všechny nezbytné změny prosadit co nejrychleji. Proto se proti nim nestačila zformovat opozice a nebylo vytvořené dostatečné právní prostředí, které by mohlo omezit nekalé praktiky.

Hra bez pravidel

Autoři v knize několikrát opakují, že v této době panovalo přesvědčení, že změny posléze samy povedou k větší regulaci, např. po privatizaci budou noví vlastníci sami vyžadovat vytvoření formálních pravidel, které jim zaručí kontrolu nad svým majetkem. Reformátoři ovšem již nepředvídali, že se privatizace rozběhne tak rychle a v takovém rozsahu (v ČR se do ní zapojilo až 77 % dospělých občanů), a že na vytváření právních regulací už nezbyde čas.

Předtím, než se ukázaly všechny chyby obsažené v konceptu kupónové privatizace, ale fungovala Česká republika jako vzor pro ostatní postkomunistické země, které taktéž hledaly ideální způsob, jak nejlépe a nejrychleji převést majetek do soukromých rukou. Ti, co se českým příkladem inspirovali, se často dopouštěli ještě větších chyb při realizaci kupónové privatizace než Češi, jelikož opomíjely i ta pravidla, která v Česku fungovala.

Podobně zbrklá a netransparentní byla i reforma bankovnictví, z níž nejhůř vyšly ty země, kde se banky ocitly v rukách domácích soukromých bankéřů, nad nimiž měl stát minimální kontrolu. O poznání lépe si vedly státy, které povolily angažovanost zahraničních bank, které na postkomunistický bankovní trh přinesly nejen svůj kapitál, ale také západní standardy. Podobný vliv mohli mít i zahraniční investoři v exportních odvětvích, díky nimž měli domácí firmy snazší přístup na mezinárodní trhy.

Zkorumpovaná budoucnost?

Hodnocení míry korupce zpravidla posouvá Českou republiku daleko za evropský průměr. V porovnání s ostatními zeměmi bývalého východního bloku se však ČR řadí vedle Maďarska, Lotyšska a Estonska spíše k méně zkorumpovaným státům, přičemž z postkomunistických zemí korupcí nejméně trpí Slovinsko. Autoři navíc překvapivě nedávají do souvislostí korupci s rozbujelostí byrokratického aparátu, jako spíše s ekonomickou zaostalostí: korupce ve většině sledovaných zemích v posledních desetiletích klesala spolu s tím, jak se zlepšovala ekonomická úroveň.

Autoři se sice domnívají, že základy pozdější korupce založil už tehdejší socialistický režim, který v lidech vybudoval nedůvěru ke státní správě a laxní přístup k dodržování zákonů, zdá se ale, že i přesto existuje naděje, že korupce se bude v postkomunistických zemích postupně zmenšovat s tím, jak se jejich ekonomiky budou postupně přibližovat Západu.

Kudy na Západ

Myant a Drahokoupil se v českém vydání své knihy snaží mimo jiné zodpovědět otázku, zda problémy v transformačním období předurčily náchylnost sledovaných zemí k ekonomické krizi. V tomto ohledu dospívají k poněkud vágním závěrům, tedy že některé země si vedly lépe, jiné hůře, a že aktivnější role státu a pomalejší transformace by možná byla zmenšila náchylnost postkomunistických zemí k výkyvům na světovém finančním trhu.

V tomto ohledu je nedostatkem knihy především skutečnost, že vybrané země sleduje pouze do roku 2009 a pozdější vyrovnávání s krizí už nereflektuje, a tak není v tomto ohledu zcela aktuální (nevěnuje se příkladům zemí, kterým se krizi podařilo úspěšně překonat a v posledních letech dokonce prožívaly období ekonomického růstu, jako např. Polsko). Autoři ovšem varují, že ačkoli jsou na tom státy střední Evropy v porovnání se zbytkem bývalého východního bloku ekonomicky poměrně dobře, stále tu panuje slabě rozvinuté podnikatelské prostředí, které trpí nedostatkem soukromého a rizikového kapitálu a s ním spojenými nízkými investicemi do inovací.

Ačkoli se tedy Češi pravidelně zastydí, když dojde na hodnocení korupce, podpory podnikání či efektivity státní správy, podle knihy Myanta a Drahokoupila můžeme být rádi, že to do západní Evropy nemáme tak daleko. V porovnání s jihovýchodní Evropou a zeměmi bývalého Sovětského svazu nás divoká privatizace a některé neúspěšné reformy neuvrhly do hluboké transformační krize, která by nás posléze vrhla do chřtánu krize finanční, napojení podnikatelů na politiku se zeměmi SNS nedá srovnat a míra korupce u nás od počátku 90. let pomalu klesá. Je tedy načase zbavit se těch posledních neduhů, které v Česku komunistický režim zanechal, a vydat se už skutečně zpátky na Západ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *