Spolecnost

Nezbytné chyby Američanů vPraze

foto: Ricardo Liberato

Pro ty z nás, kteří byli na začátku 90. let příliš mladí na to, aby mohli sami prožívat přeměnu socialistického Československa v kapitalistickou zemi, je kniha Caleba Craina malou nápovědou, jak to v Praze tehdy vypadalo. Tržní ekonomika se v těchto krajích teprve pomalu zabydlovala, v kupónové privatizaci se vyznal málokdo a do Prahy mířili cizinci pátrající po divokém Východě.

Knize Necessary Errors (Nezbytné chyby) nikdo neodpáře pohled americké návštěvy, která se sice snaží naučit nesnesitelně těžkou češtinu, ale zároveň se o tehdejší společenské a politické dění zajímá spíše okrajově a skrze své zahraniční přátele. Je jisté, že podobného tématu by se český autor chytil zcela jinak, navíc v závislosti na tom, v jaké životní fázi a stupni připravenosti ho zastihla sametová revoluce. To by ale zas tato kniha nebyla vnějším pohledem na dobu, kterou nebylo možné ignorovat, a na věci, kteří možná místní přehlíželi.

Necessary Errors se od ostatních literárních děl věnovaných Praze neliší pouze svým zahraničním autorem, ale také orientací hlavního hrdiny, který si teprve rok před svým příjezdem do Československa uvědomil, že je gay. Svou nově objevenou sexualitu intenzivně prožívá právě zde. V knize se tak pravidelně vrací do polooficiálního gay baru T-Club, kde byl vyhazovač Ivan hlavní autoritou, která rozhodovala o vpouštění hostů, ať už to byli muži hledající vážnou známost, nebo prostituti. Přesto se v knize dozvídáme, že nově získaná svoboda v Československu nebyla absolutní a projevy odlišné sexuální orientace se na veřejnosti netolerovaly.

Pivo a literatura

Většina příběhu je ovšem věnovaná životu zahraničních učitelů angličtiny, kteří sice v Praze dostávali mnohem nižší plat, než na jaký byli doma zvyklí, život tu ale byl tak levný, že si mohli dovolit obcházet pražské hospody (k jejich oblíbeným destinacím patřila restaurace U Medvídků), nakupovat v nových, drahých obchodech a vyrážet na výlety do Berlína, Krakova nebo Říma.

Překvapivě to byly ale právě knihy, které byly pro hlavního hrdinu často příliš drahé, a tak se jen chodil kochat novými anglickými výtisky do prázdných knihkupectví s vážně vyhlížejícími prodavači. Literatura je také hlavním důvodem, proč se Jacob do Prahy původně vydal – doufal totiž, že se tu sám bude moci věnovat psaní, které se nakonec omezilo na setkávání s ostatními expaty a tlachání o příbězích, které sami píší. Jacob tak nakonec podlehne každodennímu životu, v němž učí angličtinu, chodí na pivo, řeší mezilidské vztahy, bojuje s nemocí, která ho v cizím prostředí přepadá, a snaží se navázat kontakt s Čechy.

Ve stínu dějin

Jeho dojmy z tehdejšího Československa se omezují na setkání a složité konverzace s domorodci, často nicméně naznačuje, jak málo sledoval zprávy a politické dění, které se ho jako cizince v podstatě netýkalo (pokud nešlo o změnu vízového systému). Velká témata postkomunistického přerodu se tak zpravidla objevují na pozadí celého příběhu, často v podobě hospodských konverzací, kterým většina přítomných stejně nevěnuje o mnoho více pozornosti než stálému přísunu piva.

Autor na tomto příběhu mimo jiné ukazuje tendenci mladých lidí sdružovat se do skupin podobně smýšlejících lidí, v tomto případě se stejným anglofonním původem, aby společně dokázali čelit neznámému prostředí kolem sebe. Jacob se jen ojediněle odváží vyrazit sám do společnosti, aby se seznámil s novými lidmi, což většinou znamená vydat se do nepříjemných sfér ohraničených jazykovou bariérou.

V Praze by chtěl žít každý

Ačkoli je tato kniha pro Čechy tematicky zajímavá, ve své anglické verzi se špatně čte (především pasáže, kdy se autor snaží naznačit, že se spolu lidé baví česky, nicméně konverzaci doslovně překládá do angličtiny) a občas obsahuje chyby v češtině, pokud na ni skutečně dojde. Pasáže, kde angličtí rodilí mluvčí nejrůznějšího původu hledají smysl života a klíč k mezilidským vztahům a do toho si vyjasňují svou odlišnou slovní zásobu, jsou pro běžného čtenáře často těžko proniknutelné. Čtenář si navíc dříve či později uvědomí, že kromě popisů každodenního života se toho v knize vlastně moc neděje, a na takové rozbory pražského života je možná kniha příliš dlouhá (472 stran).

Je zjevné, že kniha o mladém muži, jehož do Prahy přivedla touha psát, nějakým způsobem odráží osobnost autora, který se také na začátku 90.let vydal do Prahy objevovat východní Evropu. Nicméně Caleb Crain na rozdíl od svého hlavního hrdiny uspěl a skutečně vydal knihu, která realisticky popisuje pohled cizinců na zemi pomalu se vymaňující z okovů komunismu a plánované ekonomiky. A je pravděpodobně prvním respektovaným autorem, který se do tak obtížného počinu pustil a své dílo skutečně dokončil. Tento fenomén ve své recenzi pro New York Times dobře popisuje Aaron Hamburger: „V polovině 90.let jsem řekl ženě, kterou jsem potkal na večírku, že se stěhuji do Prahy. ‚Každý se teď stěhuje do Prahy,‘ řekla s nezájmem. ‚Ale já jedu do Prahy, abych tam napsal román,‘ řekl jsem. ‚Každý se teď stěhuje do Prahy, aby tam napsal román,‘ odpověděla.“ Caleb Crain ho tedy skutečně napsal a jeho verzi tehdejší Prahy si mohou s vlastními sny i zážitky porovnat všichni, kdo se kdy chtěli pokusit o totéž.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *