Spolecnost

Palachovi následovníci ve světě: Bez ideálů nelze žít

foto: Claudio Riccio

Jan Palach, který zemřel před 45 lety, chtěl vyburcovat své spoluobčany. Je však málo známé, že jeho čin inspiroval lidi i v dalších státech východního bloku. V Maďarsku a v sovětském Lotyšsku se rovněž našli hrdinové, jež byli ochotni v protestu proti okupaci Československa položit život.

Související články

Předchůdcem Jana Palacha a prvním člověkem, který sebeupálením protestoval proti invazi do Československa, byl v září 1968 Polák Ryszard Siwiec. Zanechal po sobě magnetofonovou nahrávku, na níž praví: „Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedivého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život!“

Siwiecův čin ale Palacha inspirovat nemohl – polským úřadům se ho podařilo zcela utajit. Známým se v Polsku i v Česku stal až po pádu komunismu. V roce 2001 mu Václav Havel udělil řád T. G. Masaryka a jeho jméno dnes nese pražská ulice, ve které sídlí Ústav pro studium totalitních režimů.

Palach měl ještě jednoho, méně známého předchůdce. Na začátku listopadu 1968 se v Kyjevě upálil odpůrce sovětského režimu na Ukrajině Vasyl Makuch. Vykřikoval při tom hesla „Pryč s okupanty Československa!“ a „Ať žije svobodná Ukrajina!“. Ukrajinci se o jeho upálení nedozvěděli, zpráva ale ještě ten samý den pronikla do západních médií. Ta informovala, že Makuch „protestoval proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a sovětské agresi proti Československu. Před bezprecedentním a hrdinským činem sklání hlavu celé mezinárodní společenství.“

Národ potřebuje, abych hořel

Přímým Palachovým následovníkem v Maďarsku se stal učeň Sándor Bauer, který se zapálil na schodech budapešťského Národního muzea 20. ledna 1969 – den po smrti Palacha a krátce před svými teprve sedmnáctými narozeninami. Lidem, kteří se ho snažili zachránit, vysvětloval důvody svého činu a mluvil o „českém bratru, který udělal to samé“. Zemřel o tři dny později.

Na rozloučenou zanechal Bauer dva dopisy. V prvním, adresovaném svým spolužákům z učiliště, napsal: „Mé poselství zní: Bez ideálů člověk nežije, pouze přežívá. (…) Zvolil jsem si smrt upálením stejně jako ten československý mladík, který se upálil 16. na protest proti ruské okupaci.“ V dopise rodičům pak napsal: „Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo.“

Maďarská média o události informovala s tím, že Sándor byl psychicky chorý. Až do konce osmdesátých let tak jeho čin zůstal prakticky zapomenut.

Proti věčnému zlu

V dubnu se rozhodl následovat Jana Palacha také lotyšský student matematiky Elijahu Rips. 13. dubna u pomníku svobody v Rize rozvinul transparent „Protestuji proti okupaci Československa“ a zapálil se. Jeho sebeupálení se však nezdařilo: kolemjdoucí ho rychle uhasili a Rips utrpěl jen lehké popáleniny. Byl zatčen a vyloučen z vysoké školy, k jejímuž dokončení mu scházela jen obhajoba diplomové práce. Soud ho jako schizofrenika poslal do psychiatrické léčebny, kde strávil téměř dva roky. V roce 1972 se mohl vystěhovat do Izraele, kde je dnes profesorem matematiky.

Potlačení pražského jara bylo pro Ripse i koncem nadějí na změnu v Sovětském svazu. „Člověk se cítil bezmocný, když viděl, jaké se dějí špatnosti, a on tomu nedokáže zabránit. (…) Měl jsem zkrátka pocit, že musím vyjádřit, co cítím, ale zároveň si nesmím dělat iluze, že bych tím něco ovlivnil,“ prohlásil v roce 2009 v rozhovoru pro časopis Paměť a dějiny. „Můj čin pramenil z absolutní hořkosti. Přestal jsem věřit, že se komunismus může zhroutit tak, jak se později stalo. Vypadalo to, že tohle zlo tu zůstane navždy.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *