Politika

Zásah v Sýrii: co říká mezinárodní právo?

Diskuse o vojenském zásahu Západních zemí v Sýrii se obvykle dotýkají geopolitických a regionálních zájmů jednotlivých aktérů. Méně už se hovoří o tom, jak se k situaci staví mezinárodní právo. To by přitom mělo být uvažováno na prvním místě.

Že občanská válka v Sýrii není konfliktem mezi dobrem a zlem, to už je dnes zcela zřejmé. Fragmentovaná a v mnoha případech islamistická povaha syrské opozice nenabízí mnoho nadějných perspektiv a zjevně není tím, co by západní země viděly rády. (Viz například komentář Kamila Mulinowa z minulého týdne.) Používat problematické postavení povstalců jako kategorický argument proti vnějšímu vojenskému zásahu však není o nic moudřejší, než nekriticky protiassadovský černobílý pohled.

Mnoho úvah cílí rozplést klubko strategických zájmů a momentálních pohnutek Spojených států a jejich spojenců a analyzovat strategické a politické důsledky vojenské akce. Zároveň však obvykle ztrácí ze zřetele podstatu současné situace. Ta tkví jednak otázce, zda některá – a případně která – ze stran konfliktu nasadila zakázané bojové plyny, a dále jak a kým provedená by měla být adekvátní reakce. Hledat odpověď na tyto otázky můžeme pouze a jen v normách mezinárodního práva veřejného.

Zakázané zbraně

O mezinárodním právu panuje mezi veřejností nezřídka velmi nízké povědomí a ještě nižší je důvěra v něj. Není to překvapivé, na rozdíl od práva občanského či trestního se jí nedotýká zdaleka tak bezprostředně a intenzivně. Dodejme, že mezinárodnímu právu chybí přímý vykonavatel, kterým je na domácí úrovni nezpochybnitelně stát, což přirozeně podlamuje jeho účinnost. Role, kterou hraje při omezování svévolného jednání států je však nezanedbatelná. Jedním příkladem za všechny může být právě hluboko zakořeněná problematika regulace bojových plynů.

Hrůzné důsledky plošného nasazení jedovatých plynů v první světové válce vedly následně vzniklou Společnost národů k uzákonění zákazu jejich používání. Ženevský protokol v roce 1925 vyloučil používání „dusivých, jedovatých či jiných plynů a stejně tak obdobných kapalin, materiálů a zařízení“. V sedmdesátých letech přibyla Úmluva o biologických zbraních a v roce 1993 Úmluva o chemických zbraních, které se obě kromě použití vymezují taktéž k jejich výrobě, produkci a prodeji. Skutečností je, že tyto zbraně s rozsáhlými a nerozlišujícími účinky nebyly po desetiletí použity v rozsahu srovnatelném s bitvou o Ypres. Teprve v osmdesátých letech je „znovuobjevil“ Irák při leteckých útocích na íránské cíle. Během první války v Zálivu si to však už v obavě z ničivé odvety spojenců nedovolil.

V hlavní roli Rada bezpečnosti

Vraťme se k Sýrii. Ta je smluvní stranou pouze protokolu z roku 1925, jehož zásadní ustanovení jsou dnes dokonce považována za součást obyčejového práva. Sarinový útok, který proběhl 21. srpna na damašském předměstí a vyžádal si přibližně 1400 obětí, je nicméně nepochybně v zásadním rozporu s těmito závazky. Vláda USA za viníka bez dalšího považuje syrský režim. Nedůvěra, se kterou se setkávají její prohlášení, je ve světle událostí v Iráku před deseti lety do jisté míry pochopitelná. Nicméně pět dní trvající zákaz vstupu inspektorů OSN do postižených oblastí, stejně jako množící se prohlášení představitelů evropských států americkou verzi příběhu podporují. Předpokládejme, že se ji podaří s dostatečnou pravděpodobností prokázat. Znamená to bianko šek pro intervenci zahraničních vojsk?

Předně je nutné zdůraznit, že orgánem, který je dle Charty OSN povolaný rozhodovat o reakci v situacích ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, je výhradně Rada bezpečnosti. Ta je přitom dnes v dané věci při hrozbě veta Ruskem a Čínou zablokovaná více, než kdy jindy. Charta výslovně dodává, že zmíněným ustanovením není dotčeno právo států na individuální i kolektivní sebeobranu. To však z hlediska možné intervence Západních zemí v případě Sýrie také nelze uplatnit. Pokud bychom se tak striktně drželi jazyka základního dokumentu OSN, výslovné ospravedlnění vojenské intervence bychom nenašli.

Odpovědnost chránit

S tímto konstatováním se však ve světle vývoje posledních dvou desetiletí nelze spokojit. Na počátku tohoto vývoje stál koncept humanitární intervence, který má primárně represivní charakter. Tímto právně nikdy neukotveným institutem argumentovaly především státy NATO při bombardování srbských cílů v roce 1999, kterému Rada bezpečnosti odmítla udělit své požehnání. Rizika plynoucí z rozostřené definice humanitární intervence vedla v dalších letech k pečlivému rozpracování pojmu odpovědnosti chránit (Responsibility to Protect, R2P), který lze dnes označit za nejvýznamnější vznikající normu mezinárodního práva veřejného. Jejím jádrem je konstatování, že pokud stát nevykonává svoji povinnost bránit vlastní obyvatele před genocidou, válečnými zločiny, zločiny proti lidskosti a etnickými čistkami, nastupuje odpovědnost celého mezinárodního společenství tyto civilisty ochránit.

Zásadním způsobem je tak přehodnocen princip svrchovanosti, od dob Vestfálského míru chápané jako základní a absolutní výsada státu. R2P se přitom odkazuje na řadu již existujících norem v oblasti humanitárního práva a práva lidských práv a není proto namístě jej vnímat pouze jako morální imperativ.

Prostor k uvážení

V kontextu možného zásahu v Sýrii se jeví, že jak vojenská akce postrádající autorizaci Rady bezpečnosti, tak i pasitiva tváří v tvář rozsáhlým válečným zločinům Assadova režimu jsou ve více či méně otevřeném rozporu s mezinárodním právem. Vzniklá „šedá zóna“, která nenabízí jasné východisko ze složité situace, jaké bychom od práva v běžné praxi očekávali, není pro mezinárodní právo ničím netypickým.

V dané situaci nezbývá, než aby každý stát pro sebe uvážil, jakým způsobem vykládá své závazky. Přesněji řečeno, jak široce chápe koncept státní suverenity a zda vnímá povinnost chránit civilisty před bojovými plyny jako dostatečný důvod pro nějakou formu intervence, či nikoliv. Významným jazýčkem na vahách by zde mohla být případná žádost Ligy arabských států, která se jako relevantní regionální organizace může spíše, než kdokoli jiný, dovolávat práva na sebeobranu vzhledem k hrozbě přelití konfliktu do sousedních států.

Spojené státy mají ve spolupráci se svými spojenci vojenské kapacity provést cílený útok na syrské strategické cíle s ambicí odstrašit jednou provždy režim od používání bojových plynů. Z pohledu mezinárodního práva by přitom nešlo o více problematické řešení, než je odvracení zraku od neúměrného násilí páchaného na civilistech.

Teprve v tuto chvíli přichází na řadu diskuse o tom, jaké by byly strategické důsledky intervence a zda k ní vůbec existuje politická vůle. Tvrdit o Baracku Obamovi, že je jestřábem s imperialistickými choutkami, je každopádně zjevný nesmysl, na což poukazuje i jeho žádost o autorizaci úderu americkým Kongresem. Není to dnes úplně populární rčení, avšak týdeník The Economist ve svém posledním čísle trefně konstatoval, že Spojené státy stále hrají roli globálního policisty, ať se jim to líbí, nebo ne (a ať se to líbí, či nelíbí komukoli dalšímu). Policista musí vždy jednat podle práva. Pokud mu však právo dává prostor k uvážení, pak má činit to, co v dobré víře považuje za správné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *